pondělí 2. listopadu 2015

Víkend s příšerou

Představte si, měla jsem na víkend na starost psa! No jo, já vím, to není nic tak hrozného, spoustě lidí se to stává v jednom kuse. Navíc je to pes mého taťky, bydlíme v jednom domě, znám ho od štěněte a padesátkrát za den o něj zakopnu. JENOMŽE s ním nikdy nechodím ven (až na pár případů, naposled asi před dvěma roky), nekrmím ho, nehraju si s ním, nenechám se od něj oblizovat (to teda od žádného psa, strašně to nesnáším) a celkově ho beru jen jako zdroj chlupů na zametání, který občas podrbu za ušima :oP
Když jedou rodičové někam pryč, zpravidla si ho berou s sebou, ale tenhle víkend potřebovali jen na otočku na chatu, a bez psa to bylo rychlejší, takže jsem sebevědomě souhlasila, že se o Pětníka na tu chvilku postarám, těch pár procházek přece zvládnu...
Abych to upřesnila, Pětník je border colie, údajně nějchytřejší plemeno a jedno z těch, co neútočí, neperou se a kamarádí se na potkání, jsou mu necelé čtyři roky a je poměrně hezounký :o) Taky je na borderku docela velký a má širokou ...zadek, takže když se zapře zadníma, tak má sílu jak bejk. Doma je to zlato (až na ty hory chlupů, ale za to nemůže), nekouše boty, nechodí, kam nemá, neškrábe do podlahy (moc), neničí věci, neštěká, nekňučí a neplechu na podlahu upustí jen když má zdravotní potíže, na zahrádce nehrabe v záhonech ani nevydupává trávu...
Ovšem jakmile se dostane ven na procházku, dostane se k moci jeho alter-ego - nevycválaný spratek, nervní rapl, hajzl, který je ochotný útočit na cokoli a kohokoli, co se kolem pohne. Někde jsem četla, že se borderky neperou.. CHA! že neútočí na lidi.. CHA CHA! Lidi, ten pes je venku magor! A když k tomu připočtu to, že není zvyklý chodit se mnou a že jsem z toho byla taky krapet nervní, vychází z toho devět stresujících a vyšťavujících procházek, a můžu být ráda, že z nich nemám tik v oku, nebo tak něco. No dobře, ráno a večer to ujde, to  je na chvíli a moc lidí tou dobou nechodí, ale zase to znamená vylézt o víkendu(!) před šestou ráno z teplé postýlky do studené zimy a večer zas před devátou z blažené rozespalosti do mrazivé tmy.
Nejhorší zážitky mi přinesly procházky v poledne a v půl páté odpoledne. Tady v okolí má skoro každý psa a v lese se to od východu do západu slunce hemží venčitelema. Pro mě to znamená mít oči na šťopkách, sledovat, co se děje před náma, za náma, kolem nás a jak se tváří Pětník, protože zpravidla mnohem dřív ví, že se někdo blíží. Když špicuje uši a zpomalí, je čas zabořit to mimo cestu a vyhnout se nebezpečí, pokud jde do ostražitého přilehnutí, nezbývá mi, než se modlit, abych ho udržela, až vystartuje. (Dostala jsem instrukce dávat mu halti - takovou ohlávku přes tlamu, aby nemohl tak silně zabrat, ale stejně mám co dělat.) Naivně jsem si myslela, že od té doby, co je kastrovaný už tohle chování nehrozí, a že už nemá chuť se prát.. ani omylem, je pořád stejný.
Nicméně jsem byla natolik odvážná, že jsem se rozhodla v sobotu v poledne spojit příjemné s užitečným, zasvětit ho do půvabů sportu a vzít ho s sebou běhat. Móc špatný nápad. Člověk by čekal, že v sobotu před polednem budou všichni hezky sedět doma, nasávat vůně z kuchyně a nedočkavě podupávat připravení vyrazit k horké polévce. Chyba! MATKY jsou v sobotu před polednem doma a vyrábějí vůně v kuchyni. Otcové, dědové, babičky, synové, dcery, snachy, zeťové a vnoučata jsou všichni venku, aby si zaběhali, zaprocházeli, zajezdili na kole, zanordicwalkovali, zasbírali barevné listí a samozřejmě zavyvenčovali psy! A mezi nima jsem kličkovala já se raplým psem, který chtěl všechny a všechno sežrat nebo aspoň seřvat pověšený na napnutém vodítku. Byl to takový indiánský běh s dobrodružnými vsuvkami. Kousek běžím, vidím psa, chytím Pětníka, uklízím se stranou, tvářím se že ten uřvaný prevít nepatří ke mě (dost těžké, když držím druhý onec vodítka), zase kousek běžím, vyhýbám se cyklistovi, běžím, zastavuju, čekám až se proloudá yorkšírák, Pětník se může zvencnout (blbec, by ho měl jak jednohubku), zase kousek běžíme, třeštím oči do dáli, abych včas viděla nebezpečí, takže nekoukám pod nohy a zakopávám o kořeny a šutry, zase kus běžím, vidím lidi, nevím, jestli mají psa, zastavuju, nemají psa, ohlídnu se po Pětníkovi, málem se po.... leknutím, protože mu koukám z očí do očí - úplně jsem zapomněla, že ho táta z legrace naučil povel tisch (skok na stůl) a on ho aplikuje na každý vysoký pařez, který potká, ve slabé chvilce dojetí nad jeho šikovností vydávám piškot, zase kousek běžíme, vyhýbáme se lidem, kolům, psům, blížíme se ke kritickému místu, kde je na dohled a doslech silnice plná jedoucích aut, která ještě nikdy neměl šanci ochutnat a pořád znovu to zkouší. Zase pár metrů běžíme, kousek před námi se vynořuje běžkyně běžící ve stejném směru, bohužel mnohem běžečtější rychlostí a Pětník se rozhodne, že nemám být baba a mám to zkusit taky tak rychle a opře se do vodítka, že div nespadnu, pro jistotu se vyhýbám pěšince kolem hájenky, kde bývá uštěkaná ovčanda, obloukem se vyhýbáme pittbullovi, zase kousek běžíme a musíme zahučet mezi stromy, protože po cestě jede auto do hájenky - jezdí tam tak jednou za sto let, takže proč né zrovna teď, že.. grrrrr.... No na konci nervy nadranc, hladiny stresových hormonů vysoko nad normálem, z brždění psa na vodítku bolavé koleno, kalhoty plné chlupů, bunda plná drobků z piškotů, zpocená jsem až za ušima a při tom neustálém zastavování jsem někde profoukla, je mi zima až na kost a leze na mě rýma. Aspoň že měl příšera natolik slušnosti, že se doma zhroutil na schod, funěl a tvářil se unaveně.
To je ale ublížený výraz.. Zajímalo by mě, jestli proto, že jsem ho utahala, nebo že jsem ho nenechala kousnout ratlíka :oD
Původní plán byl zkusit běžmo i nedělní poledne, ale měla jsem rýmu a bolavý krk, takže musela stačit obyč procházka. Ukázalo se, že to bylo štěstí, protože nedělní pravé poledne si šlo ven užívat ještě mnohem víc lidí než to sobotní. Vypadalo to tam jak dálnice pro psy, navíc jich spousta poletovala volně bez vodítka, z čehož mě vždycky může šlehnout, protože Pětník volným psům asi závidí, nebo co, a vyjíždí po nich s ještě větší vervou.
Jejda, to jsem se ale rozepsala :oD to se ze mě vylilo to moje rozhořčení a frustrace ;o) Plynou z toho dva závěry:
Zaprvé nechápu, jak si někdo může dobrovolně pořídit psa, když ví, že se s ním musí čtyřikrát denně na procházku (nebo aspoň třikrát), i když je třeba zima a bláto a horko a sníh a kroupy a fakt velký vítr.
Zadruhé závidím těm (když už teda toho psa mají), kteří mají psa, který může běhat na volno bez vodítka, nevbíhá pod auta a nesnaží se nic a nikoho sežrat.


A zatřetí v sobě mám asi kus sebevraha, protože v okraji mysli uvažuju, že si ho občas půjčím a zkusím si ho trochu povycvičit jako parťáka na běhání, protože až na to neustálé zastavování a vyhýbání se to bylo docela fajn :oP



Začtvrté mám pořád rýmu a štve mě to...

Tak sportu zdar, ať už se psem, s člověkem, s MPtrojkou, nebo s čímkoli ☺

4 komentáře:

  1. Úplně živě si tě dokážu představit :-D něco podobného zažívám, když venčím psa tetě, má vymarského ohaře, takže úplně stejný rapl :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. tak ten by se mnou zametl totálně, ten je větší :oD mívali jsem německého ovčáka, a toho jsem venčila tak, že jsem si pevně omotala vodítko na jednu ruku, otevřela branku a rychle natáhla druhou ruku, abych se stihla na rohu ulice chytit lampy a zabrzdit :oDDD

      Vymazat
  2. Ahoj, tak já mám maďarskýho ohaře - fenku - a bez ní nevyběhnu. Mám ji na volno a v kapse provázek, kdyby byl střet se psem nebo když jdou děti. A to jen aby se ji třeba nelekli nebo nebáli. Je to děsnej vichr, ale zlatá:) Běhání zdar:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. vždycky jsem toužila po psovi, co může chodit bez vodítka.. jenom jednou se mi poštěstilo mít na pár dnů na venčení sestřinu fenku (mamku tohohle rapla) a tu jsem prostě vypustila, nechala běhat, a když se vrátila, tak jsme šly domů, pohoda, nikdy nic neprovedla, na nikoho se nevrhala.. prostě zlato :o)))

      Vymazat