Pár nepodstatností o mně a několik zážitků, co mi utkvěly v hlavě

Momentka ze svatby

Zrovna dneska je ideální čas, abych o sobě práskla nějaké blbinky, aby bylo co číst. A protože to není nic životně důležitého, tak tomu říkám nepodstatnosti :o) K některým se vážou i malé příhody, které mi, někdy z neznámých důvodů, utkvěly v paměti.

Moje oblíbená barva je zelená na tom není nic extra, ale člověka občas překvapí, že to někoho překvapí :o) jako se můj muž po několika společných letech překvapeně zeptal 'ty máš ráda zelenou??', přestože si musel všimnout, že chodím oblečená jako žába :oP
Miluju pohádky a přeju si, aby byly pravda. Čarodejnice, zázračné zahrady, stateční hrdinové a krásné princezny a hlavně šťastné konce. Nejradši mám pohádky tak, jak je napsala Božena Němcová, je to sice občas krvák, ale ty nejhorší kousky přeletím tak rychle, aby mi to nezkazilo pohádkový pocit :o) Když jsem byla malá, byly jsme s mamkou na procházce někde kolem Karlova mostu, a zrovna tam byl na návštěvě Princ Charles, nějak se nám podařilo ho zdálky zahlédnout a mamka mi ukazovala 'vidíš, tamhle je opravdický princ' a já z toho byla hotová. Až o pár let později jsem zjistila, že existuje Velká Británie, že to byl její princ a taky jak vypadá zblízka.. to bylo zklamání :oD
Několik let jsem chodila na step. Byla to zábava, ale z toho rámusu mě brněly uši. Taky mi ty otřesy neudělaly zrovna nejlíp na klouby a záda. Navíc mi z toho zůstalo to, že když slyším hezky rytmickou hudbu, tak začnu automaticky dupat (ale snažím se to kontrolovat, aspoň mezi lidmi).
Bojím se tmy. Je to hrůza, bude mi třiatřicet a bojím se tmy, jako malá holka. Jednak se bojím, že se o něco ve tmě přerazím, to asi hodně lidí, ale mám i ten neurčitý dětský strach, pocit, že se někdo nebo něco ve tmě skrývá, že mě někdo sleduje, že přijde strašidlo nebo duch... Před pár lety, když jsme měli první mimčo, tak jsem jednou v noci vstala kvůli kojení, sedla si s malou do postele, koukla před sebe a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Na kraji okna byla černá silueta. Zírala jsem na ní, nemohla se pohnout ani mluvit, prostě podělaná strachy. Poměrně rychle mi došlo, že za oknem stojí na balkóně regál a na něm věci, a prostě to jenom vypadá jako postava, ale stejně jsem se bála. Vypadalo to tak hrozně, že i manžel, když se probudil, tak se lekl, dokonce se šel podívat na balkón. Od té doby, si dávám pozor, aby byly vždycky zatažené a správně zaklapnuté žaluzie :oP
Jsem posedlá kuchyňskou linkou. Ne, že bych jí třikrát denně dezinfikovala, ale nedokážu vařit, když není uklizená. Je mi jedno, že oběd bude pozdě, jestli na ní stojí hrnky od čaje, tak prostě nezačnu, dokud je neodstraním, i kdybych zrovna potřebovala jen pár decimetrů plochy.
Mám hrůzu z balónků. Ne ze všech, jenom z těch klasických tenkých nafukovacích. Nesnáším je, protože praskají, a vždycky když prasknou, tak udělají ránu. Nejvíc je nesnáším od té doby, co mi jedna mrcha příšerně nahlas a nečekaně při nafukování bouchla do obličeje. Kromě toho, když mají balónek děti a praskne jim, tak brečí a mě je jich líto.
Jsem nejmladší ze čtyř sourozenců. Jsem od nich o 9, 7 a 4 roky.
Kdybych byla kluk, jmenovala bych se Václav. Aspoň to tvrdí rodiče :o)
Bývala jsem divadelní maniak. Zvlášť v době konce střední a začátku vysoké školy. Vymetaly jsme se sestrou pražská divadla, a když jsme dlouho nešly, měly jsme absťák :oD Náš rekord byl šest představení v jednom týdnu. Nejradši jsme chodily do Činoheráku na stání.
Jednou jsem šla do divadla krásně načančaná a odcházela jsem smrdutá jak hospoda. Ve hře Zabiják Joe v jednu chvíli Michal Dlouhý zmáčknul v dlani plechovku s pivem a nějak mu to vycáklo, no. Štěstí, že jsem byla ve druhé řadě, paní přede mnou schytala víc :oP
Nejlepší bylo, když jsme byli v divadle s mužem, mou sestrou a jejím mužem, byli jsme v první řadě a ten můj se strachoval, jestli nebudou nějak zapojovat diváky do hry, že na to má hroznou smůlu a vždycky si ho vyhlédnou. Ujistili jsme ho že v téhle hře ne. No a jako na potvoru během hry panu Nárožnému upadla tužka, přímo před mého muže, Nárožný houknul 'Podej to!', manžel rudý jako rak se zvednul, podal tužku a po představení prohlásil 'dyť jsem to říkal..' Příště jsme spolu šli do Stavovského na balkon, až dozadu na stání, do bezpečné vzdálennosti ;o)
Štvou mě moje oči. Někdy v jedenácti letech jsem začala nosit brýle na dálku a hrozně jsem je nechtěla. Časem jsem se dostala na příšerných skoro osm dioptrií. Šla jsem na operaci laserem, ale brýle mám zase, sice slabounké, ale přece. Kromě toho jsem měla léta cystu na spojivce, tu jsem si nechala nedávno odstranit, ale mám nepříjemný pocit, že se mi na stejném místě dělá znovu. Taky mám občasnou anizokorii - nestejně velké zorničky, což ničemu nevadí, ale vypadá to blbě.
Když jsem ještě viděla hodně špatně, stalo se mi jednou, že jsem se v noci vzbudila, koukla jsem se na hodiny na manželově straně postele (asi 2 metry ode mě), zjistila, že je 5:17 a šla jsem na záchod. Cestou mi došlo, že nemám brýle ani čočky, takže jsem přece nemohla vidět číslo na budíku. Vrátila jsem se do postele (přibližně po dvou minutách), vzala brýle a bylo 5:19!!! Nechápu jak je to možné, ale na několik vteřin jsem prostě viděla dobře, nikdy znova se mi to nestalo a je to pro mě záhada.
Jsem blíženec. Podle horoskopu prý vyhledávám společnost lidí a mám hodně přátel. Popravdě nejsem ten typ, co by se kamarádil, bavím se spíš s dalšíma maminama na hřišti, jinak mi na povídání stačí rodinní příslušníci. Taky horoskop tvrdí, že chodím s hlavou v oblacích, což už je pravdě blíž :o)
Na kole jezdím vždycky pomalu. Do kopce speciálně ;o) Ale i po rovině se nikdy moc nerozjíždím a z kopce, zatímco ostatní se radují, že to jede samo, já brzdím jak blázen. Někdy to je možná i nebezpečné, stalo se mi, že mě z toho brždějí vzala křeč do ruky, zmáčkla jsem trochu víc a přeletěla přes řídítka do škarpy :oD
Jeden rok o prázdninách mě hrozně zlobilo kolo, šlapání šlo hrozně ztuha, ale důkladná prohlídka nic neodhalila. Tak jsem usoudila, že mám prostě tak špatnou kondici a snažila se o to víc. Pak jsme jednou jeli na nějaký výlet, šlapala jsem do pedálů, najednou rána a ležela jsem na zemi. S kolem se nedalo hnout, tak jsem ho odstrkala domů a tam jsme zjistili, že při zatížení (tedy když jsem na něm seděla) se to vždycky nějak zkřivilo a řetěz začal drhnout o přesmykač - proto ta námaha při šlapání. A ta rána byla, když se řetěz proříznul skrz a zablokoval se.
V autě jezdím vždycky jako spolujezdec. Řidičák sice mám, ale prostě neřídím. Nikdy jsem si s volantem nepadla do noty, natož pak s pedály. Jediné, co mi šlo, bylo řazení. Navíc jsem odmítala šlápnout na plyn, instruktor vždycky říkal, že se mnou rád jezdí, protože při mojí rychlosti si stihne důkladně prohlídnout krajinu :o)
Nosila jsem podpatky a teď to neumím. Člověk by nevěřil, co všechno se dá zapomenout. Já holt zapomněla chodit na podpatcích :o)
Štrůdlu a slaných brambůrků sním nechutné množství. Stydím se za to, ale je to tak. Štrůdl jím, dokud mi z něj není špatně a brambůrky, dokud nějaké jsou :o( Proto radši moc často závin nepeču a brambůrky nekupuju, nebo koupím a rychle schovám, aby nebyly vidět.
Nejradši spím na břiše rozpláclá jako žába.
Měla jsem ideální svatbu. Tedy ideální podle mě i mého muže. Oba jsme chtěli být manželé, ale nějak se nám nechtělo do 'té šaškárny' okolo. Nakonec to dopadlo tak, že jsme v manželově rodném městě (kde se na termín nečeká půl roku jako v Praze) došli v pondělí na radnici, domluvili vše potřebné, oznámili to rodičům a sourozencům, v úterý jsem si pořídila šaty, ve středu jsme zašli koupit prstýnky, ve čtvrtek jsem nakoupila, v pátek nadělala hory chlebíčků a v sobotu jsme se vzali :o) Bylo krásné počasí, takže jsme si pak trochu zaslavili na zahradě a šli na procházku.. prostě pohoda ;o) Další pondělí jsem potom poslala informaci o svatbě kolegům v práci a vyndala krabici s koláčky, abych je měla čím uplatit, když mi přišli 'vynadat' :oD